     
Váš titul je „ředitel chrámové hudby Královské kanonie Premonstrátů na Strahově“, což zní nádherně, a tady ve Slaném nikdo o takovém titulu asi ani neslyšel. Lidi by určitě zajímalo, co se pod rouškou tohoto titulu vlastně skrývá a co ta práce obnáší?
Je to vlastně stará funkce regenschoriho, kteří dříve měli za povinnost hrát na varhany, učit ve škole a organizovat jakýsi zpěv při bohoslužbách, což je moje hlavní náplň. Snažím se právě tu varhanní muziku celkově pozvednout na vyšší úroveň, takže se musím věnovat chrámovému zpěvu jako takovému, jako lidovému zpěvu, nacvičovat se sborem, který jsem založil v roce 1990 při svém příchodu na Strahov, shromažďovat postupně notový archiv a rozmnožovat ho, udržovat kontakty s muzikanty a provádět hudbu při slavnostních bohoslužbách i mimo ně podle programu řádu a podle přání pana opata. Pokud přijedou nějaké státní návštěvy, tak zajišťovat slavnostní hudbu a v podstatě starat se o veškeré hudební dění v klášteře.
Kdo Vás přivedl ke hře na varhany a jaké byly Vaše první pocity? Kolik let se věnujete hraní?
Teď to možná bude znít trochu paradoxně, ale ke hře na varhany mě přivedla harmonika. Začal jsem hrát na harmoniku, protože můj otec řekl, že se mi to bude hodit. A měl pravdu, hodilo se mi to, zvláště na vojně, kde jsme založili trio Žízeň, které jsme později přejmenovali na trio Vrs (jako Vaníček, Roubal, Srbený), a hráli jsme kde se dalo. Zvuk harmoniky mi vzdáleně připomínal zvuk varhan, protože jsem měl harmoniku, která nebyla moc rozladěná, takže na varhany jsem se začal pokoušet ve 14 letech kdy jsem si přehrával Bachovy dvouhlasé invence a měl jsem hroznou radost z toho, že to najednou hraje. Také mě fascinovalo propojení varhan s bohoslužbou a dostal jsem se do kontaktu s některými slavnými varhaníky na chrámové půdě, jako byl ředitel kůru v chrámu sv. Bartoloměje v Plzni pan ředitel Milt a vynikající plzeňský varhaník Ladislav Benýšek. Bylo to úžasné setkání s muzikanty, kteří doslova vařili z vody.
Považujete toto své umění zároveň za svůj koníček? Jak relaxujete ve volném čase? A jaký je Váš vztah ke sportu?
Ve volném čase přemýšlím o tom, co budu dělat, až ten volný čas mít nebudu. Musím si připravovat postupně další věci a toho času opravdu moc není, protože největší nápor je právě v dobách, kdy ostatní lidi mají klid a pohodu a mým úkolem je se o jejich pohodu a klid starat. Snažím se vytvářet nové a nové kontakty, studovat novou a novou hudbu, partituru nových mší, a připravuji se na práci se sborem. Je to krásná práce, je to zaměstnání i koníček zároveň. A můj vztah ke sportu? Vyloženě nesportuji, spíš procházky, při těch nejvíc relaxuji, a návštěva různých pamětihodností, které člověka oslovují. Je to takovou inspirací pro další práci, člověk vnímá to krásno, které se potom sám snaží vytvářet.
Znáte osobně varhany ve Slaném a jestli ano, kolikrát už jste tady hrál? Láká Vás hrát ve Slaném?
Ano, láká mě si tady na ten nástroj zahrát, protože jsem na něj slyšel samou chválu. Dokonce jsem slyšel i nějaké nahrávky. Teď v tuhle chvíli jsem ještě neměl možnost si na ten nástroj sáhnout, hrál jsem tady kdysi před léty a pamatuji si, v jak zoufalém stavu ty varhany tehdy byly, zub času a červotoč udělají své. Moc se na to těším, slyšel jsem, že varhany jsou výborným způsobem opraveny a doufám, že se mi podaří vytvořit na ten nástroj něco hezkého.
Procestoval jste spousty zemí, naše čtenáře by určitě zajímalo, které nástroje jste ve světě nejvíc obdivoval? Jsou varhany ve světě obecně lepší než ty naše?
Ve světě, tam kde jsem jezdil, je vidět, že mají k tomu vztah, že ty nástroje jsou tam udržované. Obzvláště tedy v Německu, tam v každé vesnici je nástroj v naprosto perfektním stavu. U nás těch 40 let zpátky chrámová hudba a vůbec církev nebyla moc populární, spíše naopak, takže ani na varhany se nedávaly finanční prostředky, pouze co shromáždil pan farář na nejnutnější opravu a údržbu, takže podle toho ty nástroje taky vypadají. Spousta nádherných nástrojů u nás už neexistuje, zub času a zmíněný červotoč udělali své. Z těch varhan, které mě nadchly, bych mohl jmenovat spousty nástrojů, ale za jedny z nejzajímavějších bych pokládal varhany v japonské Yokohamě, nástroj americké firmy Fisk. Byl to nový moderní koncertní nástroj, měl velice ušlechtilou intonaci, velice příjemný chod a celkově mě ten nástroj velice oslovil. Z našich nástrojů bych velmi vyzdvihl v kategorii romantických nástrojů vyšebrodský nástroj varhanáře Leopolda Breibauera, na který jsem natočil také několik CD a rozhlasových snímků. Tohoto nástroje si velice považuji. Mohl bych jmenovat varhany na Vyšehradě, varhany v Chebu, z barokních nástrojů varhany v chrámu Panny Marie před Týnem v Praze, varhany bohužel v dezolátním stavu ale nádherné v Polné u Jihlavy a spoustu dalších míst kde jsou úžasné varhany které právě čekají na takovou rekonstrukci, které se dostalo nástroji tady ve Slaném.
Jaké je Vaše životní krédo a co Vám dává sílu do dalšího života a tvorby?
Když můžu veškerý svůj um, co jsem se kdy naučil, používat aktivně při bohoslužbách. To je to, co mě drží na nohou, to, co mě stravuje. Já vidím jako smysl svého života starat se o chrám, který je tak důstojný jako právě strahovská Bazilika Panny Marie.
Mohl by jste něco popřát a vzkázat našim čtenářům?
Chtěl bych jim vzkázat, aby si všímali maličkostí, maličkých věcí kolem sebe, protože člověk chce vytvářet veliké věci a zvláště teď po revoluci má člověk pocit, že musí dobýt svět, že ho dobyde okamžitě. Velké věci se skládají z maličkých, a tak je potřeba si právě těchto maličkostí všímat, ať už vizuálně nebo sluchově. A přeji jim, aby velmi citlivě sledovali dění kolem sebe a učili se vážit ostatních lidí, přírody a všeho, co je obklopuje.
Děkuji Vám za rozhovor.
S Vladimírem Roubalem rozmlouval Ivo Horňák.
Fotografie Ivo Horňák.
Slaný, 21. srpna 2001.
< zpět na stránku INTERPRETI
< zpět na úvodní stránku
|
|
