Virginal muselaar a hexagonal, varhanní portativy a pozitiv

Virginaly, portativy a pozitiv uslyšíte ve středu 17. září 2014 v 19.30
v kostele Nejsv. Trojice ve Slaném | Program koncertu »

Virginaly, Portativy, Pozitiv

Virginal muselaar a hexagonal

Virginal muselaar a hexagonal. Zájem Tomáše Flégra, o staré klávesové nástroje a znalost techniky hry na předchůdce dnešních varhan, přivedl ke spolupráci s varhanářskou firmou Winold van der Putten z Finsterwolde a stavitelem cembal, vihuel a louten, Sebastiánem Núñezem v Utrechtu. S nimi v roce 2010 realizoval projekt stavby kopie historického muselaaru podle Andrease Ruckerse z Antwerp (1620), nástroje z rodiny cembal a virginalů. Tento předchůdce dnešního klavíru byl v 17. století ve vlámském regionu často používán právě varhaníky při komponování, komorní hře a hodinách hudby, tak jak to do dnešních dnů dokládají obrazy Jana Vermeera van Delft.

Virginal muselaar – kopie (Tomáš Flégr 2010) podle Andrease Ruckerse (1620, Antwerpen), ladění středotónové 392Hz. Muselaar má zvláštní rejstřík arpicordium, který zní jako tzv. brumle (připomíná zvuk varhanního regálu), má i tichý rejstřík loutnu. Muselaar je postaven z topolového dřeva, resonanční deska je ze smrku.Plektra jsou vyrobena z per orla a krkavce. Podrobněji o muselaaru.

Virginal hexagonal – kopie (Tomáš Flégr 2012) podle Benedicta Florianiho (1571, Benátky), ladění středotónové 415 Hz, dobře zní i při ladění na 392 Hz. Hexagonal je postaven z cypřišového dřeva. Dno nástroje je z libanonského cedru. Plektra jsou vyrobena z per krkavce a káněte.

Na začátek stránky

Fotogalerie: Virginaly muselaar a hexagonal

Varhanní portativy

Varhanní portativy. Nejstručnější a asi nejvýstižnější charakteristika varhanního portativu je středověké přenosné varhany. Zatímco slovo „malé“ považuji za nadbytečné (vždyť jsou přenosné), má slovo středověké zcela zásadní význam, protože se tím pojem portativ omezuje pouze na nástroj této historické epochy. V české organologické terminologii totiž došlo v posledních letech k naprostému zmatení pojmů pozitiv a portativ…, ale to by bylo na dlouhé povídání. (Daniel Přib, varhanář)

Varhanní portativy Jankeese Braaksmy – čtyři kopie středověkých portativů postavených varhanářem Winoldem van der Putten (Finsterwolde, NL). Tři menší portativy jsou vyrobeny dle menzur Arnauta de Zwolle a jeden větší podle vyobrazení v Rutlandském žaltáři a s užitím principu mechanismu popsaném v traktátu mnicha Theophila. Tyto čtyři nástroje jsou vlastnictvím souboru pro středověkou hudbu Super Librum, který Jankees Braaksma založil v roce 1985. Tento soubor klade při interpretaci důraz na pečlivé studium pramenů, které užívá v souladu se znalostí v té době používaných principů improvizačních technik. Více o varhanním porativu (eng).

Na začátek stránky

Fotogalerie: Varhanní portativy

Varhanní pozitiv

Tento varhanní pozitiv postavil neznámý mistr asi počátkem 18. století pravděpodobně v Čechách. V průběhu 19. století zřejmě došlo k úpravám, nebo byl pozitiv nově zkompletován z již nefunkčních součástí staršího nástroje. To se nedá zjistit a ani při restaurování se nepodařilo tyto otázky zodpovědět.

V roce 1981 byl pozitiv zbaven pravděpodobně nepůvodní polychromie (možná z doby zásahu v 19. století), opět zkompletován, zprovozněn a opatřen motorem varhanářem Františkem Krutským (varhanářské družstvo Igra), protože tehdejší majitel ho dostal od faráře ve Svárově u Unhoště darem v rozloženém nehratelném stavu v bednách. Farář jej získal odkudsi z Jižních Čech. Dnes již nežije, takže se nepodaří zjistit, odkud.

V roce 2000 jej koupil Pavel Černý a v roce 2003 odvezl do Nizozemí, kde jej pod vedením varhanáře Hanse van Rossuma pietně zrestauroval a připravil pro finální polychromii, kterou provedl akademický malíř Peter Stirber. Na restaurování skříně a dřevěných píšťal se podíleli Aleš Repka z varhanářské dílny Kánský–Brachtl, Dalibor Michek a Petr Dlabal.

Holandský varhanář Hans van Rossum zhotovil v roce 2003 podle tohoto nástroje kopii pro Univärsitet der Künste Berlin, která zazněla spolu s originálním pozitivem na koncertu našeho festivalu v roce 2012.

Dispozice pozitivu

Manuál, C–c´´´

Copula 8´
Copula 4´
Principál 2´
Quinta 1½´
Octava 1´

Spodní otáva krátká, ladění středotónové – a = 415 Hz

Na začátek stránky

Fotogalerie: Varhanní pozitiv z počátku 18. století

Foto: Pavel Černý

Ve středu 20. dubna 2011 začal varhaník Pavel Černý instalovat svůj varhanní pozitiv v klášterním kostele Nejsv. Trojice ve Slaném. Rozložený pozitiv vynesl do bývalého františkánského chóru, který je umístěn za hlavním oltářem klášterního kostela. Zde také začal – v těsné blízkosti torza Reissových varhan (1776) vestavěných do hlavního oltáře – pozitiv sestavovat a připravovat na festivalový koncert (4. 5. 2011) .

Fotogalerie: Instalace pozitivu v klášterním kostele Nejsv. Trojice ve Slaném

Foto: Ivo Horňák

Virginal musellaar

Předchůdcem klavíru a varhan je cembalo, které je pravděpodobně pro většinu hudební veřejnosti známým pojmem. Menší obdobou cembala je pak spinet a virginal. Stylově se zvuk jednotlivých nástrojů liší podle provenience a doby jejich vzniku. Virginály italské ze 16. století se jen vzdáleně podobají německým a anglickým spinetům ze století 18.

Muselaar je jedním zvláštním příbuzným virginalu, jehož zvuk se rozeznívá stejně jako u velkých cembal trsáním plekter o struny. Typický virginal má klaviaturu vlevo, typický muselaar má klaviaturu vpravo. Tento zajímavý a pro někoho snad jen nepatrný rozdíl má podstatný vliv na technickou konstrukci očím neviditelných útrob dřevěného rámu nástroje, žeber a vzpěr, podpírajících rezonanční desku, dále na umístění kobylek a rozmístění strun, ale hlavně na přesný bod rozeznívání každé jednotlivé struny.

Protože konstrukčně se právě pouze u muselaru rozeznívají struny přibližně v polovině své délky, a nikoliv bezprostředně u kobylky, je charakter a témbr zvuku mnohem temnější a tesknější než například u italského virginalu nebo u francouzského cembala z 18. století, jehož zvukový ideál je vždy poněkud jasnější, ostřejší a oslnivější.

Hudební exkurs do alžbětinské a rudolfinské epochy nám na koncertu umožní zvuk muselaaru, jehož předloha pochází z Antwerp z roku 1620, originál zhotovil Andreas Ruckers. Pro generaci stavitelů cembal a virginalů z rodu Ruckersů jsou typickým znakem zdobení nástrojů tištěné papíry s motivem mořských koníků a půvabné latinské citáty na víku, které inspirují hráče i posluchače. Zhotovaná kopie je naladěna do tzv. středotónovém ladění, v 17. století běžného ladění s velkým množstvím čistě znějících velkých tercií. Z důvodu zvolené tloušťky strun je nástroj naladěn o jeden celý tón níž, v tzv. pařížském ladění kde a' = 392 Hz.

Struny jsou rozeznívané plektry z ptačích brků, v tomto případě z orla a z krkavce. Nástroj lze rozeznít ve třech odlišných rejstřících. Pro muselaar je nejtypičtější tzv. arpicordium, rejstřík imitující irskou renesanční harfu. Tato harfa měla na struny navěšené kovové plíšky, které při hře vydávaly typický drnčivý zvuk ne nepodobný nástroji v češtině nazývaného jako brumle, nástroji, který má svůj původ ve starověkém orientu. U brumle (jinak též jaw harp nebo Maultrommel) lze zvukové vibrace přijímat vnitřními dutinami hráče, ale také ozvěnou z místnosti. Tyto vibrace pronikají energetickými kanály hráče i posluchačů a rozbíjí psychoenergetické blokády, které brání volnému toku energií. Tím se vysvětlují pozoruhodné léčivé účinky tohoto starověkého ezoterického nástroje. U muselaaru se při užití arpicordia navozuje do jisté míry slavnostní charakter zvuku varhanního regálu, doprovodného „jazykového“ nástroje hojně užívaného pro podporu instrumentální a vokální produkce dvorských kapel nebo literátských bratrstev.

Nápisy na muselaaru jsou renesanční přísloví: Musica magnorum solamen dulce laborum je česky volně přeloženo jako Hudba velkých mistrů je sladkou útěchou v našem pachtění, Sic transit gloria mundi znamená Tak pomíjí světská sláva.